Ivo Jirásek – Simonović, Lj.(2004).Philosophy of Olympism, Belgrade.
Anglická verze třetí srbské knížky (Simonović, 2004), vydaná autorem (bývalý člen Jugoslávského národního basketbalového týmu, který získal doktorát z filosofie) naznačuje už svým věnováním („dětem zabitým v agresi NATO proti Jugoslávii na jaře 1999“), že se bude jednat o odlišný hodnotový postoj, než s jakým se běžně setkáváme u nás doma nebo v západních zemích. I obrazová dokumentace a popisky k ní (např. Juan Antonio Samaranch, klečící ve fašistické uniformě a vyjadřující loajalitu Frankovu fašistickému hnutí) je svým pátráním po propojení některých představitelů mezinárodního olympismu a nacismu u nás ne zcela běžná. Konec konců nejenom obálka knihy, ale také plakáty, které autor předkládá na svých webových stranách (www.ljubodragsimonovic.com) prozrazují mnohé o jeho politické orientaci: odpor k vojenskému uskupení NATO a přesvědčení o sociální spravedlnosti v podobě socialismu je na nich zcela zřejmé.
Nicméně nás v těchto souvislostech nemusí zajímat politické přesvědčení, ale hodnota filosofických argumentů. Podívejme se proto na recenzovanou knihu podrobněji. A dlužno říct, že svojí jinakostí působí vskutku interesantně. Jedná se o netradiční, vysoce kritický (ale tudíž i myšlenkově podnětný) publikační počin. Olympismus je vnímán jako ideologický nástroj pro integraci lidí do duchovní sféry kapitalismu nahrazující náboženství, moderní forma olympismu je pojímána jako jedna z nejagresivnějších totalitních ideologií 20. století. Olympismus je přirovnán ke spektakulárnímu způsobu glorifikace ustaveného řádu, k politické manifestaci par excellence. Nemusíme se všemi argumenty, jež poukazují na dehumanizaci, brutalitu a politizaci olympijského sportu souhlasit, to však nesnižuje váhu otázky, zda takové jevy skutečně neexistují. Tato kritická studie je pojímána především historicky a mnohá tvrzení jsou spíše ideologická než filosofická a často svojí vyhraněnou formulací vstupují až do provokativních rovin myšlení: „Olympismus, jako politická teorie sportu, není pouze formou vzniku civilizace bez kultury, ale ideologií smrti.“ (s. 20). V české kinantropologické literatuře se politická témata nepěstují, a proto již na ideologicky podbarvené hodnocení nejsme zvyklí. Ale ať už patříte mezi liberály či socialisty (jak ukazují nejenom výsledky voleb, rozvrstvení v naší společnosti je zhruba shodně silné), argumenty vyhraněné levice obsažené v této publikaci vám mohou posloužit svojí uceleností a komplexností (ať už ke kritice, či k akceptaci). Těžko u nás totiž najdeme spis, který by Coubertina vnímal jako grafomana, který nerozvíjí kritiku a svobodu, ale apologii a podřízenost; jako mýtus, jehož důkladná znalost je záměrně zakrývána (nebyly totiž vydány jeho sebrané spisy, ale pouze vybrané texty); jako fanatického advokáta autoritářství a kolonialismu, který byl v závěru života příznivcem nacistického režimu a projevoval hysterickou agresivitu – takové informace se v běžných příručkách neobjevují. Coubertinova doktrína sportu není běžně popisována jako „misogynní primitivní sexismus“ (odmítá ženy i týmové sporty – olympijský hrdina je dospělý mužský jedinec), jako rasismus rasové superiority, jako mýtus pacifismu v militaristickém duchu ceremonií (symbolismus praporů a uniforem, pochodů, pozdravů i přísahy). (Nechci se přít o to, zda jsou taková tvrzení pravdivá či nikoliv – poukazuji pouze na zřetelnou informační i hodnotovou odlišnost této knihy od jiných, tematicky obdobných publikací.)
Zkrátka je to kniha, která překypuje mírou kritiky ve výši, s níž jsem se dosud v literatuře nesetkal. Kniha, která svým kritickým ostřím míří nejenom na olympismus, ale na sport s výkonovou orientací obecně. Číst takovou knihu může působit jako určité osvěžení zcela odlišnými hodnotícími kritérii, než na jaká jsme zvyklí, byť míra ideologizace může být vnímána jako příliš nadbytečná, určité pasáže jako zbytečně rozvláčné a některá opakující se klišé jako zcela postradatelná.
